Jednou v létě jel vlak, poměrně plný, bylo docela horko, vlak tehdy ještě neměl klimatizaci, jízda trvala dlouho, a jeden děda tam neustále skučel: „Teda, to je žízeň! Já mám takovou žízeň! Nedovedete si představit, jakou já mám žízeň!“
Asi po hodině to už spolucestující nemohli vydržet, a aby konečně ztichnul, tak jeden mladík mu nabídl láhev piva. Děda se zhluboka napil, poděkoval – a celý zbytek museli jeho spolucestující poslouchat, jak říká: „Teda, to byla žízeň! Nedovedete si představit, jakou já jsem měl žízeň!“